Starbucks pt.2

6. listopadu 2010 v 12:58 | Fallen Angel |  Povídky

Když jsem se cítila nejhůř, a to se nestávalo moc často, šla jsem navštívit jediného člověka, který byl schopný mi pomoct. A protože jsem teď nepotřebovala víc než dobrou radu, zamířila jsem do metra a koupila si lístek na konečnou. Mezi moje oblíbené činnosti patřilo pozorování cizích lidí. Vím, že to zní trochu ujetě, ale protože jsem nechtěla vypadat jako zoufalci, kteří přichází do metra s knihou nebo iPodem, vymýšlela jsem si vlastní příběhy o těch cizincích. Naproti mně seděl zarostlý děda ve staré kožené bundě a četl noviny. Vypadal jako důchodce, ale popraskané vrásčité ruce prozrazovaly, že dřív asi hodně pracoval. Vedle něj trůnila asi třicetiletá metalistka. Měla dlouhé, peroxidově blonďaté vlasy a hodně silné linky kolem očí. Šel z ní trochu strach, protože se tvářila jako posel smrti. Ale nejvíc se mi líbila ta holčička. Vypadala tak na devět, možná deset let, a byla oblečená do hnědého kabátku a dlouhé barevné šály. Připomínala mi princeznu, buďto kvůli velkým modrým očím a pihatému nosíku, anebo proto, že vypadala skoro jako Gladys. Což byla moje sestra z konečné. Já a Glade jsme začínaly stejně - v luxusní vile na předměstí, bohaté, obletované a rozmazlené. Časem ale všichni pochopili, že je hodně věcí, ve kterých se lišíme. Já o věcech přemýšlela a ona je dělala. Já o klukách snila a ona s nimi chodila. Ve třinácti s prvním, ve čtrnácti s pátým, v patnácti už jsem ztratila přehled. Já psala písničky a ona je zpívala na večírcích. Já seděla na zemi v haldě papírů a poslouchala hudbu, ona se pilně učila. Zatímco já jsem se hledala a utápěla ve svých čím dál tím častějších výkyvech nálad, ona se ve dvaceti přestěhovala ke klukovi jménem Alex Jefferson (krásnému, chytrému, milému a bezproblémovému) a všichni čekali, že narozdíl ode mě bude dokonale šťastná. A hádejte co. Byla.

Starbucks pt.2
Byla jsem vždycky oddaná Brooklynu, ale další z věcí, které jsem své sestře záviděla, byl domek v anglickém stylu. Na můj vkus byl trochu moc nudný a starousedlický, ale když jsem ho srovnala se svým vlastním pokojem - věčně zatemněná okna a hromady papírů, oblečení a jídla na zemi -, nezbývalo mi nic jiného než uznat, že je to další věc, ve které mě Gladys předčila. Občas jsem zatoužila být aspoň v jedné věci lepší, výjimečnější a obdivuhodnější, ale tohle přání patřilo nejspíš do kategorie snů, které se mi nikdy nesplní. Když nad tím tak uvažuju, je to vlastně stejné, jako bych ho zařadila úplně samostatně. "Ahoj Glade!" zakřičela jsem nadšeně a radši si na tvář narazila falešný úsměv. Sestra mě objala, zavedla do obýváku a postavila na kafe. Nenamáhala jsem se říkat jí, že jsem jedno měla asi tak před dvaceti minutami. Vlastně dvě. Měla bych se sebou něco dělat. "Gladys?" pokusila jsem se o vážný tón ve chvíli, kdy přinesla plný podnos a uvelebila se na pohovce naproti mně. Čekala jsem, že sama pozná, že se něco děje, protože ona to poznala vždycky. Ale tentokrát ne. Na tváři se jí ustálil výraz spokojené hospodyňky a nepřítomně se zeptala, co se děje. "Potřebuju pomoct. Já... totiž... našla jsem ve Starbucksu dopis." "Dopis." souhlasila Gladys a ťukala si lžičkou o podšálek jako psycholožka. "A co v něm bylo?" zeptala se mě, jako bych byla idiot. Zkoušela jsem jí vylíčit všechno, co jsem zjistila, íkdyž jsem rozhodně nestála o to před ní ten papír vytahovat. Což bylo zvláštní, protože Gladys jsem ukázala i koncepty nových písniček a oznámení o podmínečném vyloučení v sedmé třídě (které se nakonec ukázalo jako "nedorozumění", protože jako dcera štědrého boháčë jsem neměla právo ani na něco tak obyčejného, jako bylo podmínečné vyloučení). Sestřinou jedinou reakcí však bylo rychlé: "Jak se ten kluk jmenoval?" a pak vyděšený pohled a útěk do vedlejšího pokoje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama