Starbucks

18. října 2010 v 20:55 | Fallen Angel |  Povídky

Bylo mi asi jedenáct, když jsem se rozhodla, že nikdy nebudu jako moje matka. Nebudu nosit tmavé, elegatní oblečení a boty na podpatku, ale obyčejná trička, džíny a v nejlepším případě Conversky. Že nebudu poslouchat klidný rock ani nekonečné balady. Nebudu pít kafe a nikdy v životě sj nezapálím. O šest let později, jednoho pondělního podvečera, jsem seděla v kavárně Starbucks v severní části Brooklynu, pozorovala oknem chodce a snažila se nepřemýšlet nad tím, kdy jsem se takových ideálů vzdala. Pátá cigareta v levé ruce a šálek kávy v pravé mi to však stále připomínaly. Chci říct, nebyl to první, ani desátý večer, kdy jsem podobným způsobem marnila čas. Jenom jsem dřív asi neměla příležitost ani náladu o tom uvažovat. Byla jsem totiž zlaté dítě - měla jsem víc, než na co jsem si jenom vzpomněla, a trávila celé dny nakupováním, scházením se s přáteli a pak taky psaním textů. Ne že bych to potřebovala, ale dokázala jsem si vydělat i sama. A nezávislé punkové skupiny i rozkošné popové hvězdičky mi to všechno žraly. Mohla jsem být tou nejšťastnější holkou na světě, ale tehdy mi došlo, že jí nejsem. Potřebovala jsem od života něco víc a můj problém spočíval v tom, že jsem netušila, co by to mohlo být. "Ještě jednu kávu?" zeptala se usměvavá zrzavá servírka zdvořile a po mém pokývnutí odběhla ve své až přílíš krátké černé sukýnce zpátky na bar. Zapálila jsem si další cigaretu a vtom můj pohled něco upoutalo. Vždycky jsem se na svět dívala trochu jinak a vnímala spíš detaily než celek - což mi ve věcech jako byla matematika zrovna moc nepomáhalo. Ale ten den ve Starbucks jsem měla štěstí, i když svým způsobem i smůlu, protože ten okamžik mi změnil život. A přitom jediná věc, kterou jsem vytáhla z prohlubně v sedačce, byl malý zmačkaný papírek.


Starbucks pt.1
Chvíli jsem ho mačkala v dlani a pak mi došlo, že to není jenom nějaký zmačkaný ubrousek. Byl to dlouhý dopis, který nějaký host nechal v kavárně, protože asi neměl odvahu ho poslat. Věděla jsem, že to nemá smysl, ale stejně jsem papír nedočkavě rozbalila. První věc, kterou jsem uviděla, mi vyrazila dech. Datum napsané vpravo nahoře totiž nebylo dnešní ani včerejší. Stálo tam 25. října 2008. Ten cár papíru se tady válel už skoro dva roky. Nechápavě jsem se na něj zahleděla. Bylo tohle vůbec možné? Každý večer se tu přece uklízí. Leda že by ten dopis někdo schoval schválně... Abych ho já našla? Zavrtěla jsem hlavou a snažila se uklidnit. Svět se netočí kolem mě, to byl fakt, na který jsem si posledních sedmnáct let hodně těžko zvykala. Drahá Gladys, začínal pisatel,
už nemůžu dál. Vím, že je to všechno moje vina. Ty jsi chtěla jenom svůj sen, viď? Toužila jsi po normálním světě, ale já bych tě do něj nikdy nedostal, lásko. Kdysi jsem možná byl stejnej, a věř mi, že nic nechci víc než to všechno vrátit, ale minulost už nedokážu změnit. A nejhorší je, že nic nenadělám ani s budoucností, protože pro tebe budu už napořád ten padouch, co ti zlomil srdce. Což je správně, protože jsem padouch. Když se na sebe ráno dívám do zrcadla, Gladys, už nevidím toho malýho šestnáctiletýho kluka, kterej se do tebe zamiloval. A kupodivu nevidím ani děsně cool gangstera, kterej už dospěl a má život jako z pohádky. Vidím jen... pitomce, kterej prodal pár drog a vloupal se do baráku děsně důležitýmu chlápkovi, takže si totálně posral život. Zbytečně. A tak už zrcadla nevyhledávám, ikdyž jsi kdysi tvrdila - a připadá mi to jako už hodně dávno - že neznáš nikoho krásnějšího. Táta by se asi divil, co se ze mě stalo, a je taky ten jedinej, komu bych ten pohled přál. Ale že by tu byla nějaká děsná satisfakce? Vidíš, tati, co jsi udělal ze svýho jedinýho syna, tak mě nech sledovat, jak trpíš? Upřímně se necejtím nijak přešťastně. Protože jediný, co mi na světě zbylo, je kytara, pytĺík trávy a vzpomínka na tebe. Jediná věc, kterou bych neprodal ani za milion dolarů. Kdyby něco, nechci tě tímhle dopisem přesvědčovat, abys odešla od Briana Connorse. Mám radost, že aspoň jednomu z nás je dobře. Brian je hodnej kluk, vždycky jsem ho měl rád. Nemám ponětí, co teď bude se mnou, ale ve škole už mě asi nepotkáš. Tak si to všechno užij, Gladys, užij si to i za mě. A občas si vzpomeň, ale jenom na to dobrý, jestli to půjde.
Miluju tě.
Tvůj
Podpisem jsem dlouho nemohla přečíst, ale nakonec jsem pochopila, že jméno toho kluka bylo něco jako Edmund Howell. Šokovaně jsem zírala na ten milostný dopis a pomalu mi docházelo, že jsem si právě přečetla něčí osud. Nějaký šestnáctiletý kluk si šel před dvěma lety sednout do kavárny Starbucks utratit nejspíš poslední peníze, které mu zbyly, a potom zastčil svůj život do kožené sedačky.
Starbucks pt.1
Když přiskočila servírka s mým nápojem, tázavě jsem k ní zvedla hlavu. Většinou jsem nepoužívala jiný podnět k začátku konverzace. "Děje se něco?" zeptala se znepokojeně. "Jenom jsem se chtěla zeptat... Odkdy je otevřená tahle kavárna?" "Přesně za týden to budou dva roky." oznámila hrdě. Bylo vidět, že tu určitě pracuje od začátku. "25. října?" vyjekla jsem možná nápadněji, než jsem plánovala. "Ano." Zastrčila si pramen rudých vlasů za ucho a přešla do šeptu, jako bychom byly nejlepší kamarádky. "Ten den tu bylo hrozné pozdvižení. Představte si, že tady postřelili kluka, zrovna na tom místě kde zrovna sedíte. Psali o tom v novinách."  trylkovala, jako by se jednalo o radostnou událost. Jen neznatelně jsem sebou trhla. Na tom místě, kde zrovna sedíte.. "Nevíte, jak se jmenoval?" zadrmolila jsem dřív, než jsem si stihla všechno promyslet. "Ne. Docela rychle se na to zapomnělo." Omluvně pokrčila rameny a po pár zdvořilostních frázích mě nechala sedět u stolku samotnou. Kdybych fungovala správně, na všechno bych se vykašlala a možná bych se rozhodla napsat nějakou depresivní píseň o mladém delikventovi. Ale během sedmé cigarety jsem začala uvažovat o tom, kde by se daly sehnat hodně staré noviny.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lisarka lisarka | Web | 18. října 2010 v 23:13 | Reagovat

wow... pokračování!! :D

2 Falen Angel Falen Angel | 19. října 2010 v 11:12 | Reagovat

[1]: Zejtra xD

3 ..x) ..x) | 19. října 2010 v 18:29 | Reagovat

ach bože! fakt už se těšim na tvoje knížky.. ajo chce to pokračovaní! naprosto nutně!

4 Ann Ann | 21. října 2010 v 20:20 | Reagovat

joo! další část! :D

5 lisarka lisarka | Web | 21. října 2010 v 22:16 | Reagovat

že jo?:D:D +  kutno uprav si mojí adresu v oblíbenejch stránečkáách =) =D

6 Jane Jane | Web | 20. května 2012 v 1:10 | Reagovat

Hezký.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama