Březen 2010

Letiště - 4. část

25. března 2010 v 22:04 | Fallen Angel |  Povídky
Rosie
"Vstávej. Rosie, no tak, vylez, je snídaně!" ječí Daphne u mého ucha. Vlastně jsem původně plánovala se na jídlo vydat, ale vzhledem k tomu, že by to nejspíš znamenalo sedět u jednoho stolu s ní a poslouchat to nesmyslné holčičí žvatlání, takže se raději přetočím na druhý bok a dál dělám, že spím.
Z postele vylezu až kolem půl jedenácté. Máma pobíhá po pokoji s velkou plátěnou taškou v ruce, shání opalovací krém, plavky, ručník, cigarety a další nezbytnosti, a táta se vzteká jako obvykle. Proto se radši rychle vymluvím a jdu zkoumat terén.
Moc nevěřím tomu, že v tříhvězdičkovém hotelovém komplexu potkám Billieho Joea Armstronga,
ten se mi vrhne do náručí a zbytek týdne strávíme mazlením na jeho jachtě, potápěním s delfíny a navštěvováním těch nejvyhlášenějších restaurací - ikdyž, jak nad tím tak přemýšlím, nezní to zas tak špatně. Ale takový kluk v klobouku... "Ahoj!" ozve se za mnou vesele. Ohlédnu se, ale ten mladý Arab mluví skutečně na mě. Trochu se zamračím, ale nakonec odpovím: "A-ahoj." "Jsem Ali. A jak se jmenuješ ty?" No ne, Arabové jsou možná nakonec docela přátelští. "Rosie." podám mu ruku s úsměvem. "Ve dvě hodiny bude v krytém bazénu vodní aerobik." Aha.

Patrick
Přiznávám, tu šálu jsem si nechal asi schválně. Ale slíbil jsem si, že jí vrátím - nejpozději při odletu. Protože se mámě, Eloise ani Stelle nechtělo vstávat, šel jsem na snídani sám. Což nebyla nejlepší volba. Na rozčilené rodinky (matky v květovaných šatech nebo plážových šortkách, otcové v bermudách a košilích, uvřískané děti, házející čokoládové lupínky po stole, kolem pobíhá arabsky drmolící servírka a marně se snaží všechno napravit) jsem se svou kávou, croissantem a Timesy v ruce působil pravděpodobně jako lehce flegmatický advokát, trochu zaostalý ve vývinu (přiznejme si to, na pětatřicet mě nikdo tipovat nebude). Ty Timesy jsem si vzal schválně, ikdyž byly předvčerejší, protože bez nich bych vypadal krajně podezřele a spíš než advokáta bych vzbuzoval dojem teroristy nebo nedejbože citlivého poety. Po snídani (máma a sestry pořád spaly) jsem si šel zaplavat. Až na toho otravu, který si mě už možná představoval, jak cvičím mezi kyprými důchodkyněmi vodní aerobik, to bylo vlastně docela prima dopoledne.