Letiště - 3.část

24. listopadu 2009 v 15:08 | Fallen Angel |  Povídky
Rosie
Cosi nad mou hlavou nepříjemně zapípá a vyruší mě tak ze spánku. Vyděšeně sebou trhnu a podívám se nahoru. Rozsvícená červená kontrolka mi napovídá, že nejspíš budeme přistávat a já bych si tedy měla zapnout pás. Rychle po něm hmatám, abych tátu (a hlavně sebe) ušetřila zbytečného rozčilování, ovšem pás nechce poslouchat. Neúprosně s ním zápolím a rozhazuju rukama i celým tělem tak, že se mi podaří nejen nabrat otce loktem, ale taky shodit ze stolku časopis, použitý příbor a nakonec i kelímek s vodou. Pokouším se otřít ji z podlahy botami, což upřímně moc nejde, takže dle očekávání hned zaslechnu tátu: "Podívej se, cos udělala! Je tohle normální? Jak jim to mám asi vysvětlit, že moje téměř patnáctiletá dcera není schopná mít před sebou skleničku s vodou..." "To není sklenička. Kdyby byla skleněná, nejspíš už by..." "No, dobře, tak já jsem magor, protože nevím, že to není sklenička. Super, no. Tak si potom vytři tu vodu." S tím se odmlčí, zavrtí hlavou a zapne si pás. Na podobné jednání jsem docela zvyklá. Počkám, a ono ho to přejde. Teď můžu aspoň doufat, že to s tou vodou nemyslel vážně. Chci říct, je to jenom voda, ne? A určitě tu mají někoho, kdo po odchodu cestujících tohle letadlo uklidí.
Jsme na zemi. Na zemi v Sharm El Sheikhu. Kupodivu zatím (z okýnka letadla) nevidím moc velké rozdíly mezi krajinou v Egyptě a v Anglii. Rozdělám bezpečnostní pás, stoupnu si, popadnu do ruky batoh a netrpělivě čekám, až máma i táta vlezou do uličky. Proč tak otálí? Nakonec se ale dočkám a už všichni tři postupujeme k východu, v podstatě mezi prvními. Ještě se jednou ohlédnu na kluka v klobouku a ten se na mě usměje. Že by mu o mně Daphne nic nenakecala? Vlastně je dost možné, že budeme ve stejném hotelu - nebo aspoň ve stejném městečku...

Patrick
Je docela složité muset uklidňovat tři osoby, ke kterým nemáte příliš dobrý přístup. V momentě, kdy se letadlo zlehka nakloní dopředu a začne klesat, zaslechnu první výkřiky "Padáme!". Vzhledem k tomu, že jsem v polospánku, se nejdřív i já docela leknu. Potom mi ale dojde, že to ječí "mé ženy", a úlek nabírá vrcholku. Potrvá asi ještě hodně dlouho, než budou zase v klidu - řekněme, až přistaneme v Sharm El Sheikhu (ale jen do chvíle, kdy budeme shánět své kufry). Zpočátku se pokouším tvářit, že k nim vůbec nepatřím. Pak se mi jich ale docela zželí, nakloním se ke Stelle, která je ke mně nejblíž, a zašeptám "Nepadáme, to jenom klesáme. Budeme přistávat." Ohlédne se na mě a nevěřícně kouká - nejspíš už je smířená s předčasnou smrtí -, ale když ji uklidňujícím pohledem ujistím, že je všechno v pořádku, nakloní se k Eloise a mámě a přetlumočí jim, co jsem řekl. Máma se tváří vážně. Podívá se na mě a vyjekne: "Určitě?!". "Určitě." odsouhlasím jí své tvrzení. Mé ženy se po sobě znepokojeně podívají, ale, když to beru z lepší stránky, aspoň už nepovykují a neděsí celé letadlo.
Po přistání se Eloise zvedne jako první, ale vysvětlím jí, že nejspíš nemá cenu se teď tlačit. Poslechne mě, ale brblá něco o tom, že se chovám jako přemoudřelý důchodce, že jim už teď kazím dovolenou a měli mě nechat doma. S tím posledním bodem souhlasím. Pohled mi zase padne na tu holku v černém, která už teď stojí v uličce. A pak se na mě podívá. Snažím se usmát, ale nevím, jestli to vůbec zaregistrovala. Třeba se během toho týdne ještě někde potkáme... Když potom vstaneme i já a mé ženy, zabloudím pohledem k jejímu místu a zjistím, že tam nechala kašmírovou šálu. "Počkejte ještě." mávnu na mámu a vrátím se k sedadlu. Na podlaze je vylitá spousta vody, což radši ingnoruju, a natáhnu se po šále. Černý kašmír mě přitom příjemně zastudí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tuo mamma Ann Tuo mamma Ann | 28. listopadu 2009 v 20:24 | Reagovat

Mě to strašně bavíí!! Piš dáál prosím! :-)

2 Fallen Angel Fallen Angel | E-mail | Web | 29. listopadu 2009 v 11:15 | Reagovat

[1]: Rozkaz matko xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama