Moving (Dreams made in the UK.blogspot.com)

10. července 2011 v 11:00 | C. |  About blog and so on
Dlouho jsem se vyhýbala tomu, co udělala spousta blogerek - zrušily své staré blogy a přestěhovaly se na "modernější" blogspot. Nakonec jsem ale neodolala, takže jediné, co vám můžu oznámit, je, že tady už pokračovat nebudu. Stálo mě to hodně přemáhání, protože tenhle blog mám už asi od čtvrté třídy, ale beru novou adresu jako nový začátek. Mám totiž pocit, že poslední dobou se toho v mém životě změnilo až nečekaně dost, a tak jsem si řekla, proč to nevyužít i v tomhle směru? Třeba mě blogspot konečně nakopne, abych psala víc. Rozhodně si nehodlám založit nic ve stylu "módního blogu" (fotit svoje "outfity", vkládat obrázky stovek věcí, které "musím mít" a za nejsouvislejší větu považovat "Dneska jsem jela konečně do Prahy a koupila jsem si bílé kalhoty v H&M!") - bude to tam nejspíš podobné jako tady, i když budu možná vkládat víc fotek a třeba se dočkáme i něčeho umělečtějšího. Abych nezapomněla, adresa zní
A jen tak pro uklidnění, tenhle blog rozhodně nechci smazat - už kvůli sobě. Pokaždé se sem přihlásím, aby se náhodou nedopatřením nesmazal, a taky nechám viditelné všechny staré články. Nemá smysl kvůli něčemu novému zavrhnout to staré.
Naposledy,
C xx
 

8/6 - It's raining, I'll make a cup of tea and start the story...

8. června 2011 v 20:30 | C. |  My diary
Nejspíš se ptáte, co jsem dělala celý ten měsíc, co jsem nic nenapsala. Tak vám odpovím. Dívala jsem se na SuperStar. Nejspíš vám právě hlavou proletěly dvě protichůdné myšlenky. Zaprvé: je mi patnáct, takže prakticky ztrácím právo na to, stát se uječenou fanynkou, a pokud nejsem opožděná, nejspíš bych měla shlédnout maximálně dva díly a pak oznámit, že je to posté opakovaná blbost, která už je dávno přežitá a všechny ty tupě komerční televize nejspíš doufají, že se svým Leošem Marešem vytáhnou alespoň desetinu zisku z minulých řad - a proto to udělali znovu. A zadruhé - pro ty, kdo čtou můj blog delší dobu: SAMOZŘEJMĚ. Pravděpodobně zase začne se svými srdceryvnými články o tom, že jeden z finalistů je shodou okolností její životní láskou, jezdí se na něj podívat při každé příležitosti, pláče když zpívá a čeká, že si ji jednou vezme. Ovšem to vás zklamu, nic takového se tentokrát nestalo. Ne, že bych neměla mezi soutěžícími jasného favorita, kterého bych, jen tak mimochodem, nejspíš neodmítla, ale k tomu, abych u televize zkolabovala, mám vážně dost daleko. Možná jsem za ty poslední tři roky vážně trochu vyrostla. To ale není důvod, abych se neobjevila aspoň na jednom přímém přenosu. Nejdřív to vypadalo beznadějně, ale nakonec se mi to podařilo. V neděli 29. května jsem se vydala s Carly do Incheby. (Už jsem tam kdysi byla, ale nemám ponětí kdy a už vůbec ne proč.) Po minimálně půlhodinovém stání fronty se ukázalo, že máme lístky až na druhý den, ale doteď děkuji té ochotné bodyguardce, která nás se slovy "Příště si to přečtěte" pustila dovnitř. Lístky "na stání" mohou znamenat cokoli - místo v kotli uprostřed pódia, anebo ty úplně vzadu, odkud není vidět vůbec nic - jako v našem případě. Během večera se mi ale podařilo přes blonďaté holčičky a zhruba desetileté kopie Justina Biebera (přísahám! na jednoho jsem se koukala tak zděšeně, až mi velmi mile oznámil "nečum") probojovat až skoro k pódiu. Nejenže bylo celé studio menší, než by kdo očekával, ale navíc jsem zjistila, že finalisté v době, kdy ostatní zpívají, nejsou v zákulisí, ale sedí v kruhové "detské izbe" a potichu si prozpěvují text písně, která právě zní (Gunča) nebo si hrají s větrákem (Adamec - nejenže jsem mu záviděla, no, že je tak blízko sám sebe, ale taky že mu narozdíl od zbytku sálu - cca tisíci lidí včetně poroty a moderátorů - není vedro. Jaképak křičení, tleskání nebo "standing ovation", nejjednotnější bylo celé publikum ve chvíli, kdy se všichni shodně ovívali čímkoli, co měli po ruce), což mě po většinu času, kdy zpívala Gunčíková nebo Šeps, nutilo dívat se právě tam. Nejblíž jsme měly ovšem k Rytmusovi, což rozhodně není můj oblíbenec - pořád ale nemám jasno v tom, jestli je to idiot, anebo vlastně jenom chudák, který se snaží zapůsobit a celé Československo ho pomlouvá. Nejdůležitější ale bylo, že jsem si tenhle večer užila jinak než dřívější SuperStar - tehdy mi šlo hlavně o to, abych uviděla někoho slavného a získala podpis co nejvíce finalistů, ale tentokrát jsem si to užila hlavně jako koncert se skvělou atmosférou a zpěváky, které jsem si díky soutěži oblíbila. A když dozpíval Lukáš, chvíli jsem měla pocit, že si vyřvu plíce z těla (nikdy jsem netušila, jak hrozně - a vysoko - umím ječet) - ale neměla jsem závažný problém s tím, že jsem ho nikde nepotkala a nemám ani jeho autogram (narozdíl od Kolečkářové). Na finále jsem se pak dívala zase z domova. Dost mě překvapilo, že vyhrál právě Luky - taky to bylo poprvé, co zvítězil můj absolutní favorit. A jasně, že mě konec maličko zamrzel - ale rozhodně každý večer nepláču jako dřív.
♥♥♥


P. S. Dneska jsme se byli se školou podívat na soudu. Vyšetřovali nějakou rvačku a každá strana popisovala incident úplně jinak, navíc se objevilo několik svědků a nečekaných faktů, které všechno ještě ztížily.. Celá třída je teď napjatá, každý fandí někomu jinému a společně plánujeme jít se podívat i na rozsudek. A když jsme u těch televizních show, přijde mi to skoro stejné. Vlastně se divím, že ještě nikdo nic takového nenatočil. Třeba nás na Nově příště čeká reality show, v níž půjde za mříže ten, kdo dostane méně hlasů.

7/5 - I´m burning with the girl on fire

7. května 2011 v 21:33 | C. |  My diary

Znáte Hunger Games? Mojí první zkušeností s touhle edicí byla velká kartonová maketa, kterou mi darovali v knihkupectví za to, že pravou knihu už nemají. Dodneška mi stojí na vrchu knihovničky, jako by jí kralovala, a řekněme, že jsem si za vládce své sbírky mohla vybrat i horší tituly. Včera jsem totiž dočetla třetí - poslední - díl, a vyvolal ve mě další posedlost. Jsem absolutně vyždímaná z článků o něm, protože jsem se samozřejmě potřebovala vypsat do deníčku a pak zanechala dlouhý, nesmírně odborně a inteligentně se tvářící komentář na České bibliografické databázi, ale i tak se s tím musím svěřit i vám. Problém je v tom, že kromě Carly, které jsem knihu nacpala osobně, vlastně nevím o nikom, kdo by Hladové hry četl - přitom je to podle mě jeden z nejpozoruhodnějších a nejvíc strhujících příběhů za posledních pár let. Četli jste aspoň jeden díl? Přečtěte si odstavec Filmová verze a vyjádřete mi trochu podpory, ať vím, že nejsem jediná Hunger Games-posedlá osoba minimálně v Evropě. Nemáte ponětí, o co jde? Buďto tenhle článek přehlédněte s tím, že se objevilo nové přituplé šílenství ve stylu Twilight. Nebo se koukněte na moje "něco mezi recenzí a úvodem do děje". Anebo, což doporučuju ze všeho nejvíc, popadněte první díl.

O čem to je?
Děj se odehrává zhruba za sto let v rozvalinách dřívějších Spojených států, kde se nyní nachází dvanáct vykořisťovaných krajů a přepychové hlavní město Kapitol, které v čele s prezidentem Snowem zajišťuje obyvatelstvu krajů dostatečné množství tyranie a zvěrstnou reality show zvanou Hladové hry, v nichž se každoročně utkává čtyřiadvacet dětí a teenagerů, chlapec a dívka z každého kraje, v zápase o holý život. Ve hře, do které se může nedobrovolně dostat kdokoli, totiž může přežít jen jeden - ten nejlepší. Šestnáctiletá Katniss Everdeenová, dívka z chudého Dvanáctého kraje, se do her přihlásí namísto své mladší sestry. I v tak děsivé podívané jsou ale zjevně nejdůležitější uhlazený dojem a pózy před kamerami. Katniss je tedy v zájmu podpory diváků nucena sehrát románek s chlapcem ze svého kraje, Peetou Mellarkem. Přitom ho přece musí zabít, ne se snažit navázat s ním vztah... Ačkoli nepatří mezi cvičené bojovnice, je Katniss dobrou lovkyní a umí se o sebe v aréně postarat. Stává se oblíbenkyní diváků a nakonec přece jen navazuje spojenectví s Peetou. Když se jí nakonec podaří obelstit tvůrce her natolik, aby zvítězili oba, je jasné, že ji čeká krutá pomsta Kapitolu... Navenek však všichni musí vypadat šťastně. Obyvatelé krajů však reagují na Katnissin akt vzdoru a začínají se bouřit, proto je potřeba ji rychle odstranit. Je to jen náhoda, že další, vyjímečný ročník her vyžaduje, aby se do arény vrátili minulí vítězové? Situace se zdá být horší než minule, avšak nakonec se stane zázrak - Katniss i s několika dalšími soutěžícími z arény zachrání vrtulníky údajně zničeného Třináctého kraje v souvislosti s nastávající revolucí, jejíž tváří se má stát právě ona. Všechno se ale nezdá být tak dokonalé - Peeta je zajat Kapitolem, zdá se, že se do Katniss zamiloval její najlepší kamarád a věčná opora Hurikán, po celém státě vypukají úspěšná i neúspěšná povstání i boje. A co hůř, dá se věřit lidem, kteří se tváří jako spása světa? Dá se věřit vůbec někomu?

Filmová verze
U podobných bestcellerů se vždycky objevují spekulace o filmu, ale u Hunger Games už se to zdá být oficiální. Snímek by se měl točit v roce 2012 a režisérem bude Garry Ross. Upřímně jsem dost ráda, že z toho udělají film a ne seriál, protože seriály mají s knihami obvykle společné jenom postavy a hlavní myšlenku. A to by byla u tohohle příběhu celkem škoda.
Údajné obsazení - Katniss by měla ztvárnit dvacetiletá Jennifer Lawrence. Je to sice blondýnka, ale obličejem mi na ni docela sedí (už úplně vidím ten odhodlaný výraz). Sama si vlastně nejsem jistá, jak by měla Katniss vypadat - snad mám jen pocit, že by to měla být úplně obyčejná holka. Ovšem pro roli Peety vybrali jakéhosi Joshe Hutchersona. Napadá mě jediné - what the fuck. V mé vizi měl Peeta vždycky dobrácký výraz a světlé, kudrnaté vlasy. Jako tohohle hejska (příhodnější slovo mě nenapadlo) si ho vážně představit nedokážu. Ale Liam Hemsworth jako Hurikán? Když mu odpustím, že chodil s Miley Cyrus, vypadá jako dokonalý sexy voják. Primrose (sestru Katniss) má stvárnit dívka jménem Willow Shields a uznávám, že tady se vážně trefili - takhle nějak si vlastně představuju lidi z Dvanáctého kraje a jestli není moc mladá, sedla mi by tahle holka i do role hlavní hrdinky.
Nevím, jestli je tohle obsazení odficiální, ale vypadá na to.
 


29/4 - Today was gonna be the day that they... GOT MARRIED

29. dubna 2011 v 17:13 | The one (I should change my nickname) |  My diary

Harry je pořád volný, takže jsem královskou svatbu uvítala jako příjemnou událost. Dobře, trochu víc než jen to. Namísto nesmyslných čtverečků a textů písničky, kterou si právě zpívám (při otevření sešitu z matiky sice nemám ponětí, co jsme kdy probírali, ale zato mám dokonalý přehled o tom, na jakém songu jsem zrovna ujížděla) jsem si všude psala 29. 4. 2011 - Royal Wedding, Kate + William a tak dál. Důležitost svatby jsem si sice uvědomila až někdy po Velikonocích, od té doby ale je mým oblíbeným tématem. Většina lidí obrátí oči v sloup a řekne "No super" (NIKDY, NIKDY mi neříkejte "no super") a naši přátelé z Anglie se na Facebooku hojně přidávají do skupin typu "Who gives a fuck about the royal wedding" a prakticky jediný člověk, se kterým se můžu o podobném tématu bavit, je moje babička, kupodivu učitelka angličtiny na nanejvýš venkovské základní škole. Prohledaly jsme všechny novinové články o Kate a Williamovi, když jsem u ní byla ve čtvrtek na čaji. V pět. A tak jenom.. Já nevím. Prostě jsem chtěla říct, že i když ty lidi neznám a ani nebydlím v jejich státě, svým způsobem mi to Brity přiblížilo a z téhle svatby (ačkoli normálně pro svatby moc nejsem) mám taky svým ojedinělým způsobem radost. A taky - gratuluju, i když na mém českém blogu si to nejspíš nepřečtete. A ještě něco. Vyřiďte Harrymu, že se sejdeme v létě v Paříži.

Kam dál